Pcháč bělohlavý:

Statná dvouletá bylina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) vysoká 50-150 cm; lodyha přímá, v horní části větvená, nekřídlatá a neostnitá; listy přízemní růžice jsou dlouze řapíkaté, lodyžní postupně krátce řapíkaté až ouškatě přisedlé, tuhé, na líci zelené a drsně až osténkatě štětinaté, na rubu běloplstnaté, čepel zpeřeně dělená na úzké, žlutavým ostnem zakončené úkrojky s podvinutým okrajem, které bývají vykloněné střídavě nad a pod rovinu listu; úbory jednotlivé na koncích větví, kulovité, největší z našich pcháčů – v průměru 5-7 cm, zákrovní listeny hustě pavučinatě bělovlnaté a zakončené ostnem, květy trubkovité s dlouhými cípy, nachové; plod je nažka s leskle bílým chmýrem. Kvete od července do září. Roste na pastvinách, suchých loukách, kamenitých stráních, pasekách, druhotně v sadech, na úhorech a náspech komunikací, na suchých, živinami chudých, ale bázemi bohatých půdách; zajímavý je odlišný charakter jeho výskytu v Čechách a na Moravě: zatímco v Čechách roste převážně v nížinách a pahorkatinách nejteplejších oblastí – Českém krasu, Českém středohoří, Doupově a Polabí, na Moravě je hlavně v horských oblastech Beskyd a Javorníků, níže v Moravském krasu, ale v nejteplejších oblastech až na výjimky chybí; typičtější je spíše jeho horský výskyt, jak se můžeme přesvědčit na pastvinách slovenské Velké a Malé Fatry a vápencových částí Alp – v sudetských pohořích neroste prostě proto, že jsou kyselá; o tom, že zde hlavní roli skutečně nehraje nadmořská výška, svědčí tyto rostliny z hřebenu Krušných hor fotografované na odvalu dávno vytěženého vápencového lůmku. Další zvláštností pcháče bělohlavého je to, že se s výjimkou blízce příbuzného pcháče obecného nekříží s jinými druhy, u kterých je naopak vzájemné křížení velice časté. V Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR je veden v kategorii druhů ohrožených (C3).