muchomůrka zelená:

Muchomůrka zelená představuje pravděpodobně nejjedovatější houbu na světě a všichni houbaři by jí měli dobře znát.
Pojďme si tuto jedovatou krásku trochu přiblížit.
Klobouk je zprvu klenutý, později až téměř plochý, radiálně vláknitý, lesklý a barevně dosti variabilní. Může být téměř čistě bílý, světle, tmavě, či olivově zelený, žlutozelený nebo dokonce zelenohnědý. Není opatřen bradavkami, jak je tomu například u muchomůrky červené. Lupeny jsou volné a bílé, třeň válcovitý, bělavý, někdy zelenohnědě melírovaný, s poměrně výrazným, bílým blanitým prstenem (může být jak hladký, tak rýhovaný), na bázi rozšířený a opatřený bělavou pochvou, nazývanou dosti výstižně kalichem smrti. Dužnina se vyznačuje bělavým zbarvením a pachem po syrových bramborách.

Výskyt: Plodnice muchomůrky zelené se objevují především v nižších polohách, místy velmi hojně. Daří se jim pod duby, buky a habry, ovšem nalézt je můžeme i pod jinými listnáči a celkem často také na mechatých lokalitách pod smrky. Vyrůstají zhruba od června do počátku listopadu.

Důležité upozornění:
Velké nebezpečí této houby tkví v pozdějších příznacích otravy. Ty se obvykle projevují když už se jed vstřebává v organismu a zasahuje důležité orgány, kterými jsou játra a ledviny.
K smrtelné otravě dospělého člověka stačí někdy pouze jediná plodnice!
Příznaky se projevují zhruba po 8 hodinách od požití, otrávený pociťuje únavu, trpí žaludeční nevolností, průjmy, bolestmi hlavy a mrazením. Tyto stavy se postupně zhoršují a dochází k silným bolestem a dehydrataci organismu. Po 3 až 4 dnech nastává úleva a odeznění zvracení a průjmů. Brzy poté ovšem dochází k selhání jater, někdy i ledvin a postižený upadá do bezvědomí. Svůj boj o život bohužel občas prohraje.

Pokud člověk zjistí, že pozřel muchomůrku zelenou, je nutné co nejdříve přivolat lékaře a vyvolat zvracení!
Při brzkém zachycení otravy má postižený naději na úplnou detoxikaci.