Vrba jíva:

Opadavý dvoudomý statný keř nebo strom až 12 m vysoký z čeledi vrbovitých (Salicaceae) dožívající se až 50 let; borka v mládí hladká, světle šedohnědá, ve stáří tmavě šedá, podélně brázditá; letorosty lysé nebo řídce chlupaté; listy řapíkaté s dlouho vytrvávajícími palisty, čepel eliptičná, svraskalá, na líci tmavozelená, na rubu šedobíle plstnatá, s vyniklou žilnatinou; kvete ještě před olistěním, jehnědy známé jako „kočičky“ jsou před rozkvětěm stříbřitě chlupaté, samčí květy mají dvě žluté tyčinky s dlouhými nitkami, samičí zelený pestík s přitisklou bliznou; plod je tobolka s drobnými ochmýřenými semeny. Kvete v březnu a dubnu. Roste ve světlých lesích a v lesních lemech, podle cest, na pasekách, často na ruderalizovaných plochách, náspech a výsypkách jako pionýrská dřevina, na půdách vlhčích, ale propustných, vyhýbá se trvale zamokřeným nebo zrašelinělým stanovištím; u nás je na celém území hojná. Včelaři je poměrně ceněná, neboť poskytuje včelám první jarní pastvu – vrby jsou na rozdíl od příbuzných topolů hmyzosnubné, lesníci ji pokládají za plevelnou dřevinu s nekvalitním dřevem. Její kůra je odedávna používána v lidové medicíně jako analgetikum a antipyretikum. V poslední době se stává módní okrasnou dřevinou její kultivar Pendula s převislými větvemi – pěstováni jsou jen ozdobnější samčí jedinci. Větve s kočičkami se brzy na jaře řežou do váz coby první poslové jara a jeden ze symbolů velikonoc; v květomluvě znamenají „Kéž se ti nic zlého nepřihodí!“