Šťovík přímořský:

Jednoletá bylina z čeledi rdesnovitých (Polygonaceae) vysoká 10-70 cm; lodyha přímá, rýhovaná, často již odspodu větvená, větve šikmo odstálé; listy a listeny úzce kopinaté, v porovnání s jinými druhy šťovíku nápadně úzké a dlouhé; květenství jsou mnohokvěté lichopřesleny, hustě nahloučené, za plodu zcela zakrývající stonek, jen dolní poněkud oddálené, každý s podpůrným listenem, takže květenství je až po vrchol hustě prolistěné; květy zelené, tři vnější okvětní lístky jsou drobné, tři vnitřní se za plodu zvětšují a vytvářejí tzv. krovky, jejichž tvar je jedním z nejdůležitějších určovacích znaků šťovíků: u šťovíku přímořského jsou úzce špičatě vejčité, každá s vřetenovitým mozolkem a obvykle dvěma páry třásní delších než délka krovky – ostatní šťovíky mají třásně kratší nebo žádné; charakteristická je i zlatožlutá, později nazlátle rezavá barva krovek za plodu (odtud synonymum vědeckého názvu – v překladu šťovík zlatý); plod je nažka. Kvete od července do září, opylení větrem. Roste na obnažených rybničních dnech, březích návesních rybníčků i vodních toků či v příkopech, vyžaduje vlhké, na dusík bohaté půdy, často roste na zasolených stanovištích; u nás na celém území od nížin do podhůří roztroušeně až hojně. Vzhledem k vysokému obsahu kyseliny šťavelové, která váže vápník z krve, může vést konzumace většího množství jeho listů ke zdravotním potížím, otrava se projevuje zejména křečemi.