pečárka zápašná:

Pečárky patří mezi velmi oblíbené houby, někteří houbaři však vůbec netuší, že mezi nimi existují také mírně jedovaté druhy a bez obav je sbírají.
Pečárka zápašná způsobuje každým rokem mnoho otrav gastrointestinálního typu. Tyto otravy jsou sice nepříjemné, dají se však přežít a jsou bez trvalých následků.
Jako zajímavé a zároveň nebezpečné se jistě jeví postřehy, které dokladují naprostou neškodnost těchto hub z určitých lokalit, avšak z jiných lokalit, které mohou být od sebe vzdáleny jen několik desítek metrů, je tomu naopak.

Asi nejdůležitějším pravidlem při určování pečárek je jejich reakce na dotek. Celé plodnice některých jedovatých druhů na poraněných místech okamžitě intenzivně žloutnou.
Pečárka zápašná přesně takovýto druh představuje a zjistit to můžeme během jedné jediné vteřiny. Stačí rýpnout do klobouku nebo do spodní části třeně a uvidíme okamžitou barevnou reakci. Okamžité zežloutnutí ovšem není jedinou indicií správné identifikace. Tuto pečárku odhalí také výrazný zápach po karbolu, který se uvolňuje především při vaření. Za čerstva však některým houbařům nezapáchá a žádný rozdíl v porovnání s jinými pečárkami nepociťují.

Zaměříme-li se na vzhled plodnic, je v tomto směru identifikace poněkud problematičtější. Jedná se většinou o plodnice s dlouhým, subtilnějším, velmi často do jedné strany zakrouceným třeněm, zakončeným hlízou.
Celé plodnice jsou bělavé nebo s lehkým náznakem do šeda, většinou bez známek žlutého zbarvení pokud je neporaníme. U jedlých pečárek tomu bývá často přesně naopak.

Kde se s těmito houbami můžeme setkat?
Prakticky všude. Tato pečárka má ráda lokality bohatší na dusík a roste většinou v početných skupinách. Nalezneme ji v zahradách, parcích, podél cest a v lesích.
Objevuje se zhruba od května a roste až do počátku prosince.