Oman britský:

Vytrvalá chlupatá bylina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) vysoká 20-60 cm. Lodyha přímá, obvykle jen v horní části chudě větvená; listy přízemní růžice jsou řapíkaté, za květu již odumřelé, lodyžní listy jsou přisedlé, srdčitou bází objímavé, podlouhlé, zašpičatělé; úbory v řídké chocholičnaté latě, asi 3-4 cm v průměru, dělené na terč z trubkovitých květů a paprsek z jazykovitých květů; květy tmavě žluté; plody jsou nažky s chmýrem. Kvete od července do září. Roste na vlhčích, v létě vysýchavých loukách, březích vod, podle cest a na ruderalizovaných plochách, téměř vždy na slunných místech (oman je hájní bylina na čtyři pouze v křížovkách!), preferuje půdy spíše těžší, jílovité (i když dokáže růst i přímo v písku), živinami bohaté, s kolísající hladinou půdní vody, nezřídka i slabě zasolené; u nás dosti hojně v teplejších oblastech Čech i Moravy, ve středních polohách jen roztroušeně a s větší vazbou na antropogenní stanoviště. Je to slabší léčivka s řadou účinků, používal se zejména na odkašlání, zevně na rány. – Zajímavostí je, že jeho název vznikl omylem – Linné mu dal druhové jméno britský, protože ho popsal podle materiálu zaslaného z botanické zahrady v Kew, na britských ostrovech však původní není. Dříve užívané české jméno oman luční by mu jistě slušelo více.