muchomůrka šedivka:

Muchomůrka šedivka patří k nejhojnějším druhům listnatých i jehličnatých lesů. Setkat se s ní můžeme již na konci května a vyrůstá až do listopadu. Poznáme ji podle šedohnědých až olivově hnědých klobouků, ozdobených nepravidelně uspořádanými, přitisklými bělavými bradavkami, dále podle válcovitého bělavého až bělavě šedého třeně, opatřeného podlouhlým rýhovaným prstenem a podle charakteristického pachu dužniny, který připomíná pach zatuchlého sklepa.
Je sice jedlá, ale vzhledem k jejímu pachu se k jídlu moc nedoporučuje. Jedna jediná plodnice dokáže pokazit chuť celého pokrmu, takže se uplatní pouze v bramborové polévce, kde se její pachuť vytratí. Protože je navíc snadno zaměnitelná za muchomůrku tygrovanou, bude nejlepší, když ji necháme sežrat slimákům. Pokud bychom ji přesto chtěli využít, je nutné vědět, jak ji od muchomůrky tygrované odlišíme.
Nejdůležitější rozlišovací znak představuje prsten, který je v případě muchomůrky tygrované hladký! Další rozdíl oproti šedivce vypozorujeme na spodní části třeně, konkrétně na hlíze, která je obvykle zdobená jedním nebo dvěma proužky. V atlasech se navíc uvádí rozdíl v klobouku, který bývá u muchomůrky tygrované na okraji po celém obvodu často rýhovaný, zatímco u šedivky bývá hladký. Tento znak však nemusí být směrodatný, protože v obou případech existují variety, kde je tomu přesně naopak a proto je lepší se jím neřídit!

Další možné záměny představují jedovatá muchomůrka drsná (Amanita franchetii), která má žlutě olemovaný, avšak rýhovaný prstýnek a jedlá muchomůrka růžovka, lišící se většinou narůžovělým zbarvením a jinou vůní dužniny.